V severozápadním cípu Českomoravské vysočiny se na březích řeky Sázavy rozprostírá městečko Ledeč nad Sázavou. V devatenáctém století se zde začal rozvíjet průmysl. Stála tu cihelna, vápenka a nedaleko také kamenolom. Uvnitř města provozovali své služby a drobnou výrobu živnostníci.

V jedné z uliček žil tatínek s maminkou a ti měli holčičku Barborku. Tatínek pracoval v kamenolomu. Ráno se před odchodem do práce modlíval u obrázku svaté Barbory – patronky horníků, visícího v pokoji na stěně. Prosil, aby ho při těžké a nebezpečné práci ochraňovala. V domě, kde bydleli, provozovala maminka prádelnu. Také ona se musela při práci pěkně otáčet a každý den od rána do večera prát nikdy nekončící hromady prádla. Barborka často do prádelny chodívala a pozorovala maminku, jak v neckách na valše drhne a máchá prádlo.

A tak ubíhal den za dnem. V jedno letní odpoledne procházel uličkou podivný tajemný pán v černém, impozantně působícím plášti a klobouku. V jedné ruce nesl malý kufřík a v druhé držel hůl s krásně vyřezávanou dřevěnou rukojetí. Barborka právě seděla venku před prádelnou opřená o zeď a hrála si s kamínky. Pán si děvčátka všiml a velice ho zaujal nápis „Prádelna“. Zastavil se a vešel dovnitř. Sundal plášť a požádal pradlenu o jeho vyprání. A že si pro plášť večer přijde. Když odcházel procházejíc okolo hrajícího si děvčátka, tajemně se na Barborku usmál.

Barborka se pak courala z prádelny na ulici a zpět. Prošla prádelnou a vešla do sušárny, kde visíce ze šňůry usychal černý plášť. Zkoumavě si jej prohlížela. S dětskou hravostí pod něj vlezla, stáhla ho ze šňůry a zahalená do pláště brouzdala sušárnou sem a tam. Vůně vypraného prádla i celodenní neposedné pobíhání ji unavilo. Lehla si na lavici a přikrytá pláštěm usnula.

Zdál se jí sen. Stála doma, v pokoji před obrázkem svaté Barbory. Upřeně na ní hleděla. Světice na obrázku se usmála a sestoupila z něj do pokoje. Proměnila se v malou holčičku. Pokynula Barborce, aby ji následovala. Rozeběhla se přes pokoj a Barborka za ní. Vyběhly ze dveří a náhle se ocitly ve dvacátém prvním století. Přesně v místech, kde Barborčina maminka kdysi dávno těžce pracovala. Valcha, necky, prádelní šňůry a kousky mazlavého mýdla byly tytam. Žasla nad novým zařízením celé prádelny. S údivem sledovala „zvláštní“, dnes již samozřejmé prací postupy. Pozorovala, jak se prádlo, namísto v neckách na valše, samo pere ve dvou menších a jedné veliké pračce. Jak se při praní místo mýdla používají pro různé druhy prádla sypké prášky, tekuté gely, avivážní prostředky. Viděla, že se prádlo bez věšení na šňůry usuší v sušičce. Pak větší kusy místo dlouhého žehlení vkládají do mandlu. Ty menší žehlí krásnými, moderními žehličkami. A nakonec na baličce prádla zabalí do fólií a připraví pro zákazníky.

K večeru se probudila. Sedla si na lavici a neustále na sen myslela. Po chvíli přišla k mamince a vyprávěla jí, jaký měla zvláštní sen. Ani si nevšimly, že ve dveřích stojí onen tajemný pán a také poslouchá. Když ho maminka spatřila, předala mu plášť. Pán zaplatil za jeho vyprání, poděkoval a při odchodu se ještě zastavil u Barborky. Usmál se, sklonil se k ní a zašeptal: „Někdy se nám skutečnost může zdát jako sen a sen jako skutečnost. I ten tvůj se může vyplnit.“ Pohladil jí a odešel. Nikdo toho pána neznal. Nikdo nevěděl, odkud přišel a kam odešel. A nikdo ho tam již nikdy nespatřil.

V Ledči nad Sázavou v místech staré prádelny, kde se měl tehdy příběh odehrát, dnes v ulici Barborka sídlí nová prádelna - "Pradlenka Barborka". Podle této legendy se tak obě děvčátka dostala na stránky "Pradlenky Barborky", jako symbol vyplnění snu malé holčičky. Sen se stal skutečností, ať už byl příběh pravdivý nebo nebyl…